Vildman s liazem málem skončil v první etapě

1. ledna stály na startu 33. ročníku rallye Dakar čtyři tatry a jedna liazka. Nehody a technické závady ovšem rozhodly, že do cíle poutě po Argentině a Chile dlouhé víc než 9,5 tisíce kilometrů včera dorazila, stejně jako loni, jen liazka. Tentokrát jí patřilo 14. místo, o deset horší než na minulém ročníku. Mohla však skončit v soutěži hned na začátku.

Za jejím volantem premiérově seděl většinu závodu Vlastimil Vildman, který si už předtím vyzkoušel také roli dakarského navigátora. I tak byl v cíli neskutečně šťastný, že dokázal společně se svojí posádkou Ladislav Fajtl a Jan Bervic Dakar dojet. „Je to krásný pocit, stále tomu nějak nemohu uvěřit. Asi to teprve přijde,“ řekl na úvod rozhovoru s reportérem v konvoji Janem Říhou Vlastimil Vildman.

Mnoho lidí investuje nemalé peníze do dovolené u moře, kdy si užívají krásné chvíle na bílých plážích, zatímco vy jste investoval velké peníze do splnění svého snu, kterým bylo dojet rallye Dakar za volantem kamiónu. „Stálo to hodně luxusních dovolených a spoustu úsilí. Na trati to bylo neskutečně náročné, ale díky skvělé posádce, se kterou jsme se snažili brát i ty nejkritičtější okamžiky s humorem, jsme se dostali až do cíle.“

Vy jste liazku nikam nehnali, už od začátku jste říkali, že chcete hlavně dojet a závod si pokud možno vychutnat. Kdy přišel podle vás ten nejkritičtější okamžik? „Dalo by se říct hned po prvních osmdesáti kilometrech úvodní rychlostní zkoušky, kdy jsme po drobné komplikaci narazili zadním kolem do skály a celý kamión to otočilo zády z prudkého kopce. Naštěstí se nám odtamtud podařilo vyjet a nikomu se nic nestalo, takže nám dakarská víla dala takové varování, abychom to moc nepřeháněli. Dalo by se říct, že v průměru byly tak dvě vážné situace na etapu, ale pokaždé jsme je zvládli správně vyřešit.“

Posádka Vildman, Fajtl, Bervic na cílové rampě

Liazka je jediný český kamión v cíli, přestože do závodu startovalo dalších pět ostrých tatrovek. To je až neuvěřitelné. „Kluků je mi moc líto. Alešovi jsem to moc přál, protože jel výborně. Každý den jsme byli v bivaku spolu a debatovali o etapě. Škoda, nakonec je zradila technika.“

„Bojovat proti profesionálnímu týmu Kamaz, který má k dispozici obrovské finanční prostředky, je velmi složité. Lopraisův tým je soukromý stejně jako náš, takže poměry mezi námi a kamazem jsou naprosto rozdílné. Proto jsem rád, že jsme dojeli alespoň my a trochu jsme zachránili čest České republiky v kategorii kamiónů, která byla z českého pohledu tradičně nejsledovanější. Liazka se ve své podstatě účastnila Dakaru jako vůbec první české auto.“

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste si říkal, co tu dělám, proč jsem nezůstal doma? „Tyto krize naštěstí nepřišly, po psychické stránce jsme závod zvládali dobře. Ani jsme neměli ponorkovou nemoc, o které se často mluví. Když už jsem se na Dakar dostal, řekl jsem si, že to prostě musím zvládnout stůj co stůj. Musím však přiznat, že ještě měsíc před startem Dakaru jsem si říkal, co to dělám, a dostával jsem se do melancholických nálad, kdy jsem uvažoval, jestli na to ještě vůbec mám. Jak se ukázalo, tak na to mám stále,“ uzavírá spokojený a šťastný Vlastimil Vildman z týmu KM Racing.