Dakarský deník 15 - jak přijít o vítězství v poslední etapě

Dakarský deník

Posledních sto jedenáct měřených kilometrů zbývá účastníkům rallye Dakar do cíle celé soutěže. Navíc jde o etapu, která není nijak náročná. Její trasa je obsypána chilskými fanoušky a svádí spíš k mávání než k závodění.

Nikdo ze závodníků včetně šesti českých zástupců, kteří zvládli předchozích třináct dakarských etap, by však neměl podlehnout iluzi, že už má své umístění v kapse. Stačí si přečíst následující příběh z dakarského deníku našeho reportéra v konvoji Jana Říhy.

Karel Loprais mohl mít místo šesti dakarských vítězství s tatrou o jedno víc. Kdyby v roce 1991 nepřišel o triumf jako vedoucí jezdec kategorie kamiónů doslova na dohled dakarskému cíli. Ještě dnes jde Otovi Měřínskému z nepříjemného zážitku mráz po zádech. Ten u toho byl v jiné soutěžní tatře.

„Byl to první Dakar, na který jsem jel jako šéf českého týmu, a těšil jsem se, jak přivezeme všechny ceny a všichni nás budou milovat. Vzpomínka je ale strašná,“ vypráví Měřínský.

Čtěte také

Problémy pro Lopraise začaly pouhých třicet kilometrů před cílem celého Dakaru. „Po zhruba 50 kilometrech rychlostní zkoušky jsme viděli, že Karel stojí a kabina tatrovky je dole. Z motoru neskutečným způsobem unikal olej. Zapřáhli jsme ho tedy na lano a dotáhli na okraj písečných dun. Stačilo vyjet ne moc velké dunové pole a potom už byl člověk u Růžového jezera.

Ovšem jak Karel najel do těch dun velkou rychlostí, zul přední pravou pneumatiku a opět zůstal stát. Nakonec spadl z prvního na čtvrté místo, my jsme byli pátí. Byl to krásně rozjetý Dakar, který jsme bohužel nedokončili podle našich představ,“ uzavírá Měřínský.

Rallye Dakar píše každý rok tisíce různých příběhů. Snad budou ty dnešní šťastné pro šest českých strojů, které míří do dakarského cíle.